Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Měl jsem příležitost slyšeti na několika schůzích oceniti výkony železničních zaměstnanců v době války a v době státního převratu, zejména z úst ministra železnic dra Zahradníka. Mně jako bývalému příslušníku tohoto stavu nemálo lichotilo, že člověk, který býval přece jen laikem na poli železniční dopravy, dovedl tolik slov najíti, aby vyzvedl spravedlivě zásluhy, kterých získali si železniční zaměstnanci o československý stát, o naši republiku.

Nám se vytýkalo před státním převratem velmi často: "Proč pak nezastavíte tu železniční dopravu, aby již byl konec války?" My jsme říkávali: "Milí pánové, váš názor je sice správný, že by nastal konec války, možná že ne tak brzy, ale zapomínáte na jedno: že i ti čeští železniční zaměstnanci konali proto službu v době válečné dále, ačkoliv věděli, že oni to jsou v prvé řadě, kteří válku umožňují, poněvadž nechtěli podvázati životaschopnost širokých vrstev lidu, poněvadž chtěli dopravou výživě lidu sloužiti." (Tak jest!)

My jsme, vážené Národní shromáždění, udržovali při životě lid tím, že v nejhorších dobách konali jsme správně a v jeho prospěch tu službu a měli jsme plný zájem na tom, aby slouženo bylo tím lépe a tím prospěšněji vývoji naší československé republiky. Jen ten apel musím více a více adresovati na naši novou státní republikánskou železniční správu, aby ona, chápajíc těžký úkol železničního zaměstnanectva, měla pro ne pochopení a dovedla najíti prameny, když se bude jednati o vyřízení jeho různých požadavků. Nemůže nám býti lhostejno, když jsou odmítáni železniční zřízenci se svými požadavky drahotní výpomoci, aby mohli v těchto těžkých dobách při vší své vyčerpanosti a nemožnosti dalšího finančního exponování - poněvadž kde nic není, smrt nebéře - když jest zde naráženo na naprosté nepochopení správce našeho finančního resortu a když my nemáme možnost přijíti k této kastě společenské našeho státu s tím, s čím bychom rádi přišli, to jest se vstříc přijitím státní správy, pokud se týká realisování tohoto požadavku. Já jsem si dovolil, pokud se týká právě přirovnání pošinovačského a topičského personálu, předložiti příslušnou resoluci, o jejížto schválení dovoluji si slavné Národní shromáždění žádati:

Resoluce člena Národního shromáždění Jana Pelikána k návrhu zákona o zavedení 8-hodinové doby pracovní (tisk 234) v zájmu pojetí posunujícího personálu stanic s nepřetržitou posunovací službou a topičů lokomotiv do ustanovení § 1. odst. III. uvedeného zákona.

Protože námaha pracovní, fysické opotřebování a risiko služby posunujícího personálu, jakož i topičů lokomotiv rovná se předpokladům, směrodatným pro zkrácení doby pracovní u horníků, až případně na 7 hodin denně, navrhuje podavatel: "Zkrácení doby pracovní posunujícího personálu ve stanicích s nepřetržitou službou posunovací, jakož i u topičů lokomotiv, připouští se po dohodě mezi zaměstnavateli a zaměstnanci až na 7 hodin denně; u kategorie posléze jmenované se zřetelem na ustanovení § 7. odstavec III." Nebude vyžadovati jistě ani velikých korektur právě tento návrh, poněvadž již tím, že tito železniční zaměstnanci nemají žádného klidu, který se přiznává ostatním zaměstnancům ve výměře 32 hodin týdně, že musí konati nepřetržitou službu noční, již tím je zde rámec asi 180 hodin za celé čtyři neděle, čímž požadavku této kategorie vyjde vstříc.

My očekáváme s plnou důvěrou, že bude umožněno přijíti unii železničních zaměstnanců před massy tohoto lidu s ujištěním, že slavné Národní shromáždění přijme nejen návrh zákona na zavedení 8-hodinové doby pracovní s plným porozuměním, ale že budou i obě dvě tyto kategorie státních železničních zaměstnanců, jakož i zaměstnanci soukromých drah pojati do ustanovení oněch, která směrodatná jsou pro hornické dělníky. Tím končím. (Výborně! Potlesk!)

Předseda: Resoluční návrh pana kol. Pelikána jest podepsán dostatečným počtem poslancův a jest tedy předmětem jednání. Další řečník jest pan kol. Jílek; uděluji mu slovo.

Poslanec Jílek: Slavné Národní shromáždění!

Dnešního dne tisíce zraků dělnictva všech směrů obrací se k této budově s očekáváním, jakým způsobem bude vyřízena jeho dlouholetá tužba, neb jest nám všem jasno, že dělnictvo všech směrů politických již po celou řadu let domáhalo se hlavního svého požadavku zkrácení doby pracovní a dnes toto jeho přání má se uskutečniti. Já, jako dělník s radostí to vítám, ale zároveň zde chci se zastati ještě jedné kategorie dělnictva, na kterou nebylo pamatováno.

Jest sice pravda, že za tu krátkou dobu, co na této předloze se pracovalo, nebylo to všechno možno, zejména když tato kategorie dělnictva jest dosti spletitá a otázka této kategorie vyžaduje dosti práce. Je to tak zvané dělnictvo podomácké, které není zaměstnáno v továrně, nýbrž pro továrny musí pracovati, ale zároveň také továrníci dovedou se na této kategorii dělnictva nejvíce hojiti. Je to zvláště dělnictvo obuvnické, oděvní a tkalcovské, kterému se dává z továren práce ven, buďto pomocí tak zvaných faktorův, anebo toto dělnictvo dostává tuto práci přímo z továren, kde ji doma zpracuje a zase do továren odvádí.

Právě na těchto dělnících se nejvíce hřeší, poněvadž již tím, že všechny přípravy k práci, které dělník v továrně jinak dostane od továrníka, si celá řada těchto dělníků musí dáti sama. Pro tuto kategorii dělnictva továrník není povinen zaopatřiti dílny, poněvadž musí tato část dělnictva tuto práci vyrobiti ve svém vlastním bytě. Proto je potřeba, aby zde na tuto část dělnictva bylo pamatováno; ale já mám obavu ještě z něčeho jiného a právě proto jsem podal řečenou resoluci: že, když tato část průmyslu jak v průmyslu obuvnickém, tak v průmyslu oděvním a v tkalcovském atd., bude nucena ve svých dílnách zavedenou práci osmihodinovou dodržovati, že budou továrníci pouštěti toto dělnictvo z továren domů a budou jim tu práci dávati domů a tím poruší zásadu osmihodinné doby pracovní.

Ta obava tu jest; nejsou to snad všichni továrníci, ale kapitál jest všeho schopen. Kapitál hledí využíti dělníka, kde může, a i na tomto poli bude hleděti dělníka využíti. Proto bude záležeti na tom, aby naše slavná vláda a naše ministerstvo pro sociální péči i zde hledělo jakýmkoliv způsobem to zameziti, aby se nedovolilo těmto továrnám propouštěti dělníky a dávati jim práci domů. Tím by se stalo, že by celá řada dělníků, kteří byli v továrnách, byla propuštěna domů a ta mizerie, která jest mezi dělnictvem, byla by rozšířena. A proto bych, slavné shromáždění, prosil, abyste přijali mou resoluci a zároveň vznáším apel na ministerstvo pro sociální péči, aby vzalo v ochranu část toho dělnictva, tak zvaného podomáckého. (Hlučný souhlas.)

Předseda: Další řečník jest pan kolega Merta. Uděluji mu slovo.

Poslanec Merta: Vážené Národní shromáždění, ctěné dámy a pánové! Předloha zákona o 8hodinové době pracovní, která leží vypracována na stole sněmovním a má se státi zákonem, vyvolá v celém československém státě u českého dělnictva veliké nadšení a zadostiučinění. Nadšení proto, že dělnictvo ve straně sociálně-demokratické sorganisované nebojovalo od let devadesátých nadarmo, a zadostiučinění proto, že ti, kteří se posmívali socialistickým požadavkům, vidí dnes, že se tyto počínají pozvolna, ale jistě, uskutečňovati.

V tomto shromáždění nenajde se zajisté ani jediný hlas, který by odporoval zavedení osmihodinové doby pracovní. Má-li republika československá býti postavena na pevný základ, pak musí tu býti zdravý a práce schopný lid, který tvoří pevné sociální pilíře každého národa. A dělník, nechť s motykou v ruce u zemědělce, nebo v továrně, pisárně, hutích a dolech, obchodní zřízenec, je-li člověk zdravý a schopný, dovede tvořiti národní jmění, ze kterého pak čerpá celý národ.

Jednomyslným přijetím předlohy a usnesením zákona bude zahájen v tomto Národním shromáždění první krok, vedoucí k sociální spravedlnosti. Dělnictvo nebude nuceno domáhati se bojem svých sociálních požadavkův, ať stávkou, ať jakýmkoliv způsobem. Boj za 8hodinovou dobu pracovní stál již mnoho obětí a konečně to bude v tom rozbitém Rakousku ta mladá Československá republika první, která uzákoní 8hodinovou dobu pracovní.

Odůvodňovati ze široka anebo hájiti 8hodinové doby pracovní bylo by zbytečno. To mistrně provedl již dnešní náš president republiky, prof. dr. Masaryk, ve své skvělé přednášce dne 29. ledna a 12. února 1900 ve stávce uhlokopů. Tenkrát ve své přednášce pravil prof. dr. Masaryk: "A tak tedy i v této veliké věci můžeme navázati na naše velikány minulosti. Myslím, že nejen podle Komenského, ale podle všech poměrů moderních vymožeností technických můžeme se docela dobře a oprávněně přihlásiti k požadavku 8hodinové doby pracovní."

Nebudu zde citovati velikého národohospodáře Karla Marxe, ale přichází na jeho učení a začíná se v dnešní době jeho učení uskutečňovati vůkol nás.

Pan dr. Schieszl pravil, že Národní shromáždění by nemělo práva uzákoniti 8hodinovou dobu pracovní (Hlasy: To neřekl!), že by zákon tento mel býti předložen řádně zvolenému Národnímu shromáždění. Poukázal také, že v ministerstvu je 6 socialistů. Pánové, ano! Blok socialistický má 6 ministrů, ostatní strany 11. Proč se to tu uvádí? Nebo se chce tím říci, jak spravedlivý se béře zřetel na dělnictvo a ostatní pracovníky v socialistických stranách? Pan dr. Horáček, zpravodaj finančního výboru, podal zprávu na povolení 10 milionů korun. Jednomyslně jsme odhlasovali těchto 10 milionů. A tu, vážení pánové, na 8hodinovou dobu pracovní nemáme již práva? Nemáme již práva, abychom odhlasovali též 8hodinovou dobu pracovní? To máme ponechati již do příštího Národního shromáždění, které by bylo na základě volebního práva zvoleno? Já se domnívám, že zrovna tak máme právo odhlasovat 8hodinnou dobu pracovní jako těch 10 milionů korun. Kdyby tomu tak nebylo, pak bychom neměli také právo rozhodovat o jiných záležitostech a neměl by zde vůbec nikdo právo z nás býti přítomen.

My považujeme se svého hlediska 8hodinovou dobu pracovní pro veškerenstvo za tak důležitou, že snad odůvodňování podrobnějšího není vůbec třeba.

Vážené dámy a pánové! Řekl jsem, že přijetím zákona bude vyvoláno v celém československém státě u českého dělnictva nadšení a zadostučinění. Ale nejen u českého dělnictva. Celá světová internacionála bude mladé československé republice zajisté blahopřáti k tomu kroku, neboť za 8hodinovou dobu pracovní trpělo a bojovalo také dělnictvo jiných národů. (Výborně!)

Plných 29 let bojovalo dělnictvo na 1. května za tento požadavek a bylo se všech stran pronásledováno a kaceřováno. V této československé republice zůstane velký počet pracovníků jiných národností. Proto musíme míti také zájem na tom, zpříjemniti jim pobyt v naší republice, aby k svému domovu přilnuli s láskou.

Zavedením osmihodinové doby pracovní bude uskutečněn prvý krok k sociálním reformám, které budou následovati. Jménem pracovníků všech odvětví bereme tuto prvou splátku s povděkem na vědomí jako první splátku a v zájmu československé republiky bude, když krok za krokem bude uskutečňovati sociální, kulturní a politické požadavky ohromné většiny našeho národa. Končím. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Dalším řečníkem jest pan kolega Dyk. Uděluji mu slovo.

Posl. Dyk. Vážené Národní shromáždění!

Citovaný panem předřečníkem Masaryk v brožuře, kterou vydal o osmihodinové době pracovní (jak známo, ji tam doporučil!) napsal: "Nikdo nemůže dnes požadovati, aby práce osmihodinová prováděna byla všude a důsledně, a jest to také nemožné."

Já cituji tento výrok proto, abych prokázal, jak je nebezpečno, vytrhnouti určitý výrok z celého komplexu, který má smysl po případě docela jiný, poněvadž, kdyby se chtělo tendenčně užíti tohoto vytrženého výroku, mohlo by se jím prokázati, že Masaryk je proti osmihodinové době pracovní. A přece jsme viděli jakousi nervosu, která se jevila při řeči přítele Schieszla, který, jak sám předem řekl, naprosto nechtěl mluviti proti osmihodinové době pracovní. Některé partie, kde probíral věcné důsledky, které tento zákon přinese, zavdaly příčinu ke scénám, které byly při nejmenším zbytečné. (Výborně!)

Já myslím, že demokracie neznamená tolik, že příslušníci určitého zákonodárného sboru mají povinnost, strkati hlavu do písku. To je politika pštrosí, ale ne demokratická. Naopak, člen demokratického sboru zákonodárného musí uvážiti veškeré argumenty pro a proti, musí vážně uvažovati o veškerých důsledcích, ke kterým zákon povede, poněvadž neuváží-li oněch důsledků věcně a vážně, může vzniknouti zákon, který se pak ukáže neblahým.

Proto nebudiž pokládáno to za nepřátelství k 8hodinové době pracovní, jestliže my jsme uvažovali také o vážných obtížích, které z ní vzejdou. Přes to jest jasno, že nikdy tato předloha ohrožena nebyla a není, a že tedy není naprosto nutno se rozčilovati.

Vážení pánové a dámy! Dneska po válce je situace taková, že výrok Montecuccoliův o tom, že pro válku jest potřebí peněz, peněz a zase peněz, který citoval první řečník dnešní debaty, musíme modifikovati. Dneska jest nám zapotřebí práce, práce a opět práce (Hlas: Dobře organisované práce!), poněvadž pouze touto prací můžeme přivoditi reorganisaci celého našeho hospodářství, tak valně pokleslého.

My, hlasujeme-li pro 8hodinovou dobu pracovní, činíme tak podstatně z toho pro nás rozhodujícího důvodu, že jsme přesvědčeni o tom, že je loyální a závazné prohlášení zástupců třídně organisovaného dělnictva, že dělnictvo při redukované době pracovní vynahradí z toho vzešlou ujmu svou zvýšenou pracovní energií. Poněvadž jsme přesvědčeni o pravdě tohoto tvrzení, poněvadž jsme přesvědčeni, že nevzejde z něho pro stát pohroma, která by jinak mohla vzejiti, proto jsme se rozhodli hlasovati pro.

Mluvím-li při této příležitosti o práci, musím poukázati na okolnost dosti neblahou. Netýká se jistě žádné třídy národa jako celku, nýbrž že pouze důsledkem jakési demoralisace, kterou tato válka přivodila: jest to pokles pracovitosti u nás. Jest bohužel velmi mnoho příslušníků našeho národa, kteří se odnaučili pracovati a kteří se nechtějí práci opět přiučiti.

Bojím se tedy, že by se vedle nezaměstnanosti nezaviněné mohla u nás objeviti i nezaměstnanost zaviněná (Hlas: Ta byla již před válkou!). A to bych pokládal za velikou škodu, poněvadž dnes musíme předpokládati, že v našem státu, kde pracujeme pro sebe, všichni, ať jsme příslušníky třídy kterékoliv, svoji pracovní energii napneme, abychom získali svému národu, generaci přítomné, ale hlavně potomkům, zdárné podmínky možného a krásného vývoje.

Všichni musíme pracovati, všichni musíme mnoho pracovati a nesmí býti mezi námi těch, kteří, mohouce pracovati, nepracují. Tento společenský parasitismus byl by zlem v národní organisaci, ať by se vyskytoval ve kterékoliv vrstvě národní a já pevně věřím ve zdravé jádro našeho národa, jejž právě tato tuhá pracovitost zachránila, že teď, kdy bude pracovati pro svou zemi, ukáže, že skutečně všechny obavy o jeho budoucnost jsou přemrštěné a zjev ten je přechodný.

Ale budiž mi dovoleno, abych zde konstatoval ještě dvě věci. Především slyšel jsem zde výkřik, který mne velmi bolel. Během debaty, kde se měřila ta doba pracovní, bylo zde poukázáno, že určité třídy, pracující ne hmotně, mají kratší dobu pracovní, a bylo na to poukázáno jako na jakousi výhodu, která je pozorována, řekněme si to upřímně, s jakousi závistí. (Posl. Laube: To ne!) Vážení přátelé, já chci věřiti, že tomu tak nebylo, ale když tomu tak nebylo, je zbytečno, když v debatě o 8hodinné době pracovní, ozve se výkřik, že některý úředník má kratší dobu pracovní. (Hlas: Vy jste se stavěl proti a proto jsem to řekl!) Já jakožto spisovatel a žurnalista protestuji proti mechanickémn měření práce. Práce, zvláště práce duševní, nedá se měřiti počtem hodin, ve kterých někdo provádí vnějšně práci - píše, - nýbrž tento pracovník, ať žurnalista, ať spisovatel, ať myslitel, nepracuje pouze tehdy, kdy béře péro do ruky, vykonává práci cennější, třeba nepozorovatelnou, daleko více hodin, než na kterých se nyní usnášíme jako na požadavku zákonném. (Hlas: O tom není sporu!)

Prosím, aby se zbytečně nevyvolávaly mezi určitými kategoriemi takové poměry, že by sočila jedna pracovní kategorie na druhou, poněvadž dnes já to pokládám vůbec za překonanou fikci, mluviti o pracujících vrstvách v protivě k celému ostatnímu národu, poněvadž ideálem naším je a musí býti (Posl. Zeminová: Ale není!), že pracující vrstvou je celý národ. Vážení přátelé, demokracie, jak já ji pojímám, nemůže znamenati, že bychom hájili privilegií nějakých, která nejsou ani převahou duchovní, vykonanou prací motivována. Ale my musíme protestovat proti tomu, aby se šablonovitě měřilo, aby se nivelisovalo a tímto nivelisováním aby se utloukala možnost velikého národního vývoje a veliké národní budoucnosti.

Jestliže přistoupíte na toto stanovisko, přestane veškerý důvod ke kontroversím. Myslím, že v tomto shromáždění, které má tu svrchovanou čest, nazývati se Shromážděním Národním, měli bychom se naučiti alespoň jednomu: respektovati názor druhého. (Výborně! Potlesk.)