Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Tedy v tom případě nebyl jistě ten maloživnostník tím zdražovatelem a nezasluhuje po té stránce výtek, které mu byly činěny, nýbrž ti činitelé, kteří to zboží mohli uschovati a teprve za drahé peníze prodávati. Já řekl jsem již na počátku, že otázka uvolnění demobilisačního materiálu má nejen neobyčejný význam pro živnostnictvo, aby tím odstraněna byla nezaměstnanost v jeho řadách, ale že má další význam, význam pro lidové ošacení... (Hlas: Co je s vlnou a bavlnou? 25.000 textilníků jest bez zaměstnání na Náchodsku!).... Ano 1¹/₂ milionu kilogr. vlny leží ve skladištích a nenechává se zpracovati. Tedy vidíme zase ten byrokratismus, nedostatečný smysl pro to, aby po této stránce vycházelo se vstříc pracujícím vrstvám.

Tedy já vracím se k tomu, co jsem říci chtěl, totiž že musí se uvolniti demobilisační materiál a tím řešiti také otázka lidového ošacení. Vždyť pracující vrstvy malé a střední nemohou za nynějších cen, které se žádají za šatstvo, prádlo a obuv, ač jsou levnější než dříve, si svou potřebu uhraditi. Spočítejte, kolik by musela zaplatiti četná rodina, jsou to takové cifry závratné, ke kterým přijdete, že jen člověk zámožný a nikoliv náš průměrný dělník aneb průměrný živnostník (Hlas: Úředník!) může si je koupiti. Kdyby však tento demobilisační materiál byl uvolněn, vážené shromáždění, tu jest jisto, že by byl uvolněn za ceny přijatelné, daleko levnější, než jsou nynější běžné ceny obchodní (Hlas: Za maximální by musel být.) Ano, za které byl nakoupen. Tyto ceny, za které byl nakoupen, jsou sice vyšší, než byly předválečné, ale o několik set procent levnější, než běžné ceny nynější. Tedy tím docílilo by se možnosti rozsáhlého nákupu pro lidové ošacení a vedle toho bylo by to dostatečným působením po obchodní stránce na materiál a zboží, které nyní v obchodech je, poněvadž ten keťas, který spekuluje ještě na větší zdražení anebo prodej za ceny neobyčejně vysoké, když by viděl dostatek materiálu a výrobků levnějších, tím okamžikem by vlastně měl zájem snížiti ceny, aby výrobků se mohl zbaviti, poněvadž veškerá naděje na prodej za ceny drahé byla by mu tím okamžikem vzata. (Výborně!) Státní správa pak, myslím, ve svém vlastním zájmu musí hleděti, aby veškerý materiál, který má k disposici, dala za ceny nyní přijatelné.

Vždyť očekáváme všichni, že v nedaleké budoucnosti bude k nám otevřen dovoz surovin - aspoň jest slíben - a tím docílí se, že nějaké výrobky k nám na trh přijdou. Kdyby státní správa hned neuvolnila materiálu, vydala by se v nebezpečí jednak tím, že by na ceně materiálu mohla prodělati, a na druhé straně také tím, že by mohl materiál shořeti, zmizeti, prokramařiti se a na konec třeba by ho musila prodati za cenu nižší, než které by docílila nyní.

Tedy z těchto všech vážných důvodů prosím slavné Národní shromáždění, aby jednomyslným vetem uložilo nynější státní správě, aby demobilisační materiál, o který jde, a není to jen materiál, který se nachází v monturních skladištích v Brně a Olomouci, ale všude tam, kde po vlastech našich nějaký materiál se nachází v rukou vojenské správy a stojí k disposici, aby všude byl uvolněn - z těchto vážných důvodů, které jsou v zájmu živnostenské výroby, v zájmu lidového ošacení, v zájmu zlevnění cen a uvedení všech zásob, které zde máme, do volného obchodu.

Uvolněním demobilisačního materiálu se z části odpomůže, ale pomoci cele a plně musí býti starostí všech povolaných činitelů. Spočívá to, jsem si toho vědom, na celé řadě jiných řešení, ale ta všechna nechť urychleně jsou prováděna. Čekají na to všechny vrstvy výrobní i konsumní, a tyto vrstvy jsou vrstvy celého našeho národa.

Proto doufám, že to není jen prázdná fráse, řeknu-li, že v zájmu našeho národa, příštího klidného vývoje našich veřejných poměrů jest, aby pokud možno tyto potřeby celonárodní byly v plné míře ukojeny. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Konečný: K slovu přichází třetí řečník, občan Rebš. Uděluji mu slovo.

Posl. Rebš: Vážené Národní shromáždění!

Otázka živnostenská, která přichází dnes v československé republice jaksi prvně k zásadnímu uplatnění, jest otázkou celonárodní, jest otázkou ne jedné strany, ne jedné vrstvy, ale je to otázka celého našeho národa. Otázka živnostenská, můžeme směle říci, velectěné shromáždění, jest jaksi sloučena s celou naší historií, s celou naší minulostí. Český národ zajisté ve svých prvopočátcích neměl vážné a silné opory v nikom a ničem jiném, než ve středních vrstvách, zejména ve stavu živnostenském a řemeslnickém. Po mém soudu tato otázka se musí řešiti jako otázka celonárodní, a česká republika nemůže jiným způsobem otázku živnostenskou řešiti, než tak, aby se tyto ujařmené stavy, aby se tyto ujařmené vrstvy hospodářsky posílily, aby nejen postačily pro domácí výrobu, ale aby také mohly ve stejném kroku postupovati s cizinou, která zajisté v tomto směru žárlivým okem na nás bude pohlížeti.

A tu se zde, velectěné shromáždění, mluvilo o tom, kdo byl ve válce nejvíce postižen a kdo ve válce nejvíce trpěl. Zajisté musíme uznati, že všechny vrstvy národa byly válkou krutě postiženy nejen hospodářsky, nýbrž i ve všech směrech. Ale tyto potíže se zajisté nacházely u stavu výrobního, u stavu živnostenského a dělnického ve větší míře, poněvadž tam bylo sáhnuto nejen na utrpení, ne na strádání, nýbrž tam bylo sáhnuto na kořen jeho existenčního postavení, tam bylo sáhnuto k jeho zproletarisování. A tu, máme-li mluviti o tom, vidíme, že stav živnostenský neměl ochrany, neměl protekce v žádném směru a v žádném zájmu.

Bylo zde již na to poukázáno, že nejen ten řemeslník sám byl z dílny vyhnán, byl mu odebrán i dělník a poslední učedník, a zůstala zde rodina bez ochrany, bez prostředků a bez výživy. A tu zajisté je nutno, aby takto krutě postiženému stavu bylo také různým způsobem pomoženo. Máme zde celou řadu drobných domácích pracovníků, máme zde své sklářství, máme zde své košíkářství, máme zde konečně i svůj průmysl, který jest rozdělen v horách, a tento průmysl potřebuje největší podpory a ochrany, poněvadž tam byla také bída největší; tam nemá výrobce ani prostředků v surovinách, ani prostředků v přípravách, ale nemá také možnosti, aby si rozsvítil a aby si zatopil. (Tak jest!)

A tu jest těžko, velectění přátelé, živnostníku pracovati na vybudování a záchraně existence rodinných poměrů, když nemůže pracovati a když tyto hlavní podmínky mu ve všech směrech scházejí. Vidíme ale, že jsou to věci, které zasahují tak široce, tak hluboko do toho těla stavu řemeslnického a živnostenského, že zajisté nejen odpomoc jest zde nutna, ale jest zde velká obava, jestli ta odpomoc nepřijde příliš pozdě. (Souhlas.)

Bylo zde poukazováno, že scházejí látky, že scházejí kůže, že scházejí i jiné potřeby, ale poukazuji, že schází, velectění přátelé, také dříví, které bylo zde vydrancováno; lesy byly zpustošeny, a velký průmysl, který jest zásoben dnes na 10 a více let, za ohromné ceny tento materiál skoupil, a živnostnictvo jest nyní odkázáno, kupovati buďto tu přemrštěně drahou surovinu, anebo vůbec nepracovati.

Má-li se mluviti o tom, jakým způsobem se nyní má nejdříve a nejúčinněji zasáhnouti, jakou kvotou se mají rozdělovati suroviny mezi jednotlivé živnostníky, pak zajisté jest správně řečeno, že zde nesmí býti úzkoprsého stanoviska, ale musí se řešiti potřeba tak, kde a jakým způsobem se vyskytuje, tudíž podle potřeby samé.

Rychlost tohoto rozdělování jest zajisté velice nutna a také na místě.

Poukazujeme-li na všechny tyto nezdravé zjevy, na ty naše ústředny a centrální ústavy, které zde byly vládou rakouskou zřízeny, které tak těžce poškodily ten výrobní a obchodní stav, ale které nejvíce poškodily ten stav konsumní s různými náhražkami, které měly daleko horší účinek na zdraví a úmrtnost, než válka samotná, pak je hříchem a necitelným hříchem, že svobodné řemeslo a svobodný obchod byly z poctivých rukou vyrvány a dány do rukou prospěchářům, do rukou lichvářům, kteří nebyli ani obchodníky, ani řemeslníky. (Výborně! Potlesk.)

A to zajisté jest křivda, která byla spáchána nejen na jednom stavu, ale na všem lidstvu. Máme zde nyní zjevy, že před krátkým časem nebylo lze dostati ani kousku látky z papíru, ani kousku oděvu z papíru, a dnes náhle vidíme, že se nabízí látka, která stála dříve metr 16-20 K, za 3 K v takovém neobmezeném množství, že se žádá, aby byl vývoz. Oblek z papíru, který stál dříve 70-80 K, jest nabízen dnes za 15-20 K. Tu zajisté dlužno přemýšleti o tom, kde jest ten hřích a kdo ten hřích spáchal! (Posl. Kolaříková: My nechceme papír, když to zmokne, tak do toho nic není!)

Ctění pánové! Mluvím o tom, že se chtějí dříve zbaviti papíru, aby se mohlo přijíti s tím ostatním. A tu se sami musíme na to zlo, které zde zajisté bylo pácháno, blíže podívati.

Vidíme, že naše zemská oděvna, která měla své sídlo v Praze, byla složena takovým způsobem, že se dostala hned v začátcích do rukou židovských. Tato zemská oděvna, která měla zaopatřiti laciné a pevné zboží pro náš lid, zaopatřila zboží 5- až 10krát dražší, než v každém soukromém obchodu, a zaopatřila zboží, kterého nebylo lze naprosto užiti. Zaopatřila zboží, kterého nejen člověk nemohl potřebovat, ale kterého si nemohl ani pro drahotu koupit, ač mělo to býti pro ten nejchudší lid; a bylo to zboží, které nebylo u nás nikdy obvyklé! Zaopatřila kabátky bez rukávů, rukavice s jedním prstem, a věci, které jsou pro malé děti a ne pro dospělé lidi. Tato ústředna zemská má teď dostati určitou reformu. Česká republika má ji postaviti na modernější, správnější podklad. Ale vidíme, že ta reorganisace není šťastná, že není ani poctivě myšlena, že z té staré správy byli přejati zrovna ti největší lichváři. Ústředna, která nyní nakupovala draho, nutí nás k přemýšlení, jestli to nezasahuje přímo do nepoctivosti, jak draho se kupovalo, a tato ústředna se vším zbožím musí přejíti do rukou československé republiky, mají se hned tři čtvrtiny sleviti na zboží, což bude dělati differenci 70-80 milionů, které má hraditi naše československá republika. Jest nutno uvažovati, aby nejen byla opravdu reformována, nýbrž aby zde byla likvidace, aby pánové byli přinuceni, konati svoji povinnost, a zboží aby bylo převzato za cenu, jakou má. A stará rakouská správa, která si ty lidi dosadila, ať si ty difference za ně hradí!

Vážené shromáždění, mám příliš krátce obmezený čas, musím ukončiti. (Hlasy: Mluvit dále!) Tato oděvna - předpokládám, že všechny ty věci budou dány do volného obchodu, do volné výroby - neměla ani tolik taktu, aby aspoň výrobky hotové dávala do prodeje svým komisím v menších místech a dávala zhotovovat u menších řemeslníků.

Tyto výrobky přišly z velkých továren, z konsorcií různých jako hotový výrobek a náš živnostník nejen že ten materiál, který dostávala ústředna, nemohl dostat pro svou výrobu, nýbrž on byl ještě zkrácen, zkrácen o tu práci, na kterou čekal a které nevyhnutelně potřeboval.

A tu jest nutno, vážené shromáždění, upozorniti na to, že i nyní se tak děje, že ani v té české republice, kde jsme čekali svoji ochranu, jsme se toho ještě nedočkali, že i nyní ještě jest náš malý řemeslník a živnostník odstrkován, že ještě nyní nemá nároku na státní dodávku, že ještě nemá nároku na dodávky, které mají směřovati ve prospěch celku.

Náš živnostník se musí ucházeti poskrovnu o příděl, náš živnostník musí ještě nyní pod rukou sháněti suroviny a přípravy a náš živnostník musí ještě nyní dívati se na to, jak jiní vydělávají miliony a on sám strádá a on sám nemá ani toho nejnutnějšího k potřebě své výživy.

A pakli se obrátíme, velectění přátelé, na poměry těch živnostníků, kteří jdou nyní z války, kteří jdou nejen zmrzačeni, nýbrž také ožebračeni, a kteří jdou s nedůvěrou a se záštím do té naší společnosti, vidíme, že těm se nejde žádným způsobem vstříc, vidíme, že ti lidé jsou odkázáni sami na sebe, že mají zde býti odkázáni na podporu veřejnosti a snad i na podporu chudinskou!

A to zajisté není v naší lidské společnosti a hlavně v republice české možno, aby nyní ten, kdo něco umí, ten, kdo chce opravdu pracovati, kdo má nejlepší vůli a úmysl pracovati, této práce v české republice nedostal.

A co k tomu schází? Vážené shromáždění, nic, nežli dobrá vůle, nic, nežli poctivá vůle. Ty suroviny, které nyní zde jsou - a jest konstatováno, že zde jsou -tyto suroviny ihned rozdati prostřednictvím živnostenských společenstev neb družstev do těch nejnuznějších rukou, které již na to čekají, které však také nechtějí těch surovin zadarmo, nýbrž chtějí si je poctivým způsobem zaplatiti. A to zajisté není, velectění pánové, present, to není dar, to není snad ani milost, která by se dělala nějakému určitému stavu za určitých podmínek a koncessí.

Tento výrobní stav potřebuje uhlí, a to uhlí je zde! Vždyť my víme a ze zkušenosti to známe, že každá továrna, ať to byla kterákoliv, ohlásila hned výrobu válečného materiálu. Jak se ohlásila výroba válečného materiálu, to byla firma, pro kterou se dostalo všechno.

A ještě dnes - a dal jsem ty případy zjistiti a ohlásil jsem to v uhelné komisi - je 100-200 vagonů uhlí nahromaděno v jedné továrně, která ohlásila výrobu válečného materiálu, ale nikdy jí neprovozovala (Slyšte!), která má nejen turbinu, nýbrž i pohon elektrický, a přece dováželo se tam uhlí v té době, kdy jiný člověk neměl, na čem si uvařiti, mrzl a živnostník neměl, při čem ohřáti si žehličku. (Hlas: A co jest s plynem?) Nyní jest to uhlí ještě na hromadách a nemůže se přijíti k rozdělování.

Totéž jest s petrolejem. Zjistili jsme, že v Pardubicích je petroleje nadbytek, že jsou ho plná skladiště. (Hlas: A my ho nemáme již čtyři měsíce přikázán!) Zde jest zima, zde jsou Vánoce a on nemá, chudák člověk, nejen při čem pracovati, nýbrž ani se navečeřeti. Tak ta dobrá vůle, ta poctivá vůle zde schází! Nám nejsou nic platna slova, nám nejsou platny nic sliby, my chceme a lid chce viděti skutky, chce vidět, aby se opravdu něco dělalo. My zde nyní stojíme půl druhého až dva měsíce a není-li to horší, zajisté lepší to není. (Tak jest!) A tu jest nutno, abychom již jednou rázným způsobem o to žádali a ty úředníky v těch různých našich kancelářích, kteří nechtějí tu povinnost dělati, přinutili. Oni jsou ještě Rakušáky, mají ještě moc rakouské krve v sobě a myslí, že lid může strádati a trpěti dále.

Tato věc se musí odstraniti a tomu lidu se musí pomoci. Bylo zde již poukazováno pány předřečníky na všechny ty okolnosti, které nás nutí k tomu, abychom žádali ve Shromáždění, aby stavu střednímu jako nejsilnějšímu, nejpočetnějšímu bylo v tomto jeho správném přání vyhoveno, aby ty suroviny, které jsou ve skladištích, ty materiálie, které jsou na skladě, ty potřeby, které on nevyhnutelně musí míti, byly mu co nejrychleji rozdány a dány k disposici za ceny přiměřené, za ceny, jak byly rekvirovány. To je zajisté naše oprávněné přání, se kterým přicházíme do tohoto shromáždění, a oprávněné přání nejen ve prospěch našeho stavu, nejen ve prospěch těch, kteří se z vojny vrátí, nýbrž ve prospěch celého národa, poněvadž, jakmile řemeslník počne vyráběti a pracovati, ty věci se nejen opravdu zlevní, nýbrž i dostanou v lepší kvalitě, bude jich zajisté také dostatek a těmto nářkům a těmto spravedlivým požadavkům bude nějakým způsobem odpomoženo. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo p. kolegovi Zbořilovi.

Poslanec Zbořil: Slavné Národní shromáždění!

Dnešní den znamená jistě krásné okamžiky, krásný zjev v životě stavu živnostenského. To, co dnes se zde děje, je tak povznášející pro tento stav, je něco tak vítaného a krásného, že opravdu dlouho a dlouho bude tohoto dne vzpomínáno.

Pět řečníků přihlásilo se k této debatě o otázce živnostenské a všichni pro. To mluví za všechno.

Nemohu věnovati se této otázce do detailů, poněvadž bych musil opakovati všechno, co moji páni předřečníci přednesli.

Vyšel jsem ze stavu živnostenského, znám jeho potřeby do nejmenších podrobností, cítím s ním a přeji mu z celého srdce zdaru v našem svobodném československém státě. K tomuto zdaru, velectění, je nevyhnutelně třeba na prvním místě uzákonění návrhu mého p. kolegy.

Je toho potřeba, poněvadž stav živnostenský, má-li existovat, chce pracovat. Mýlili bychom se však, kdybychom myslili, že to, co je nám o zásobách známo, je všechno. Ne!

Zjistil jsem minulý týden v konkretním případě přídělu naftových výrobků, že ne všechno, co je nám známo, o čem soudím, že s tím máme právo disponovat, je to, co číslice pánů předřečníků vykazují, nýbrž že toho je daleko více. Je toho proto více, poněvadž majitelé továren, většinou nám nepřátelští, sídlící svými centrálami ve Vídni, prostě pokládají zboží, kterýmž disponovaly centrály a bývalá vláda vídeňská, za své, za nejsoucí zde a vykazují nám jen ony zásoby, které přebývají, a vykazují je po odečtení zásob, s nimiž již disponovali.

Tím odnímá se nám a našemu konsumu v tuto nejdůležitější dobu větší množství zboží, nežli je ho k disposici.